Petr Baroch: Začínali jsme s šesti dětmi
EDIT: Po prvních dvou verzích rozhovoru s Petrem jsme se rozhodli, že to tak nemůžeme nechat a AI si může vzít volno. Takže jsme sedli a starou dobrou červenou tužkou opravili všechny hrubky, koniny, slovosled a vše, na co umělá inteligence nebyla dost inteligentní 😊. Věřte, že to nebylo snadné… Pokud ještě něco najdete, je to prostě naše lidská chyba.
Upravený text rozhovoru s Petrem Barochem zveřejněný původně na milujeme-baseball.cz
Poslední roky můžou fanoušci čím dál častěji potkávat na různých turnajích limetkové dresy Miners Kladno. Letos již mužský tým působí ve druhé nejvyšší soutěži, kam se probojoval po loňské úspěšné baráži. Po prvním kole jsme proto vyzpovídali manažera Miners Kladno a prezidenta klubu Petra Barocha.
MY: Petře, Kladno bylo dlouho považováno spíše za hokejové město. Jak dlouho vlastně baseballový a softballový klub Miners v Kladně funguje?
PETR: Tradice baseballu a softballu je tady hrozně dlouhá. I málokteří Kladeňáci to ví, protože jak si řekl, tak Kladno je dodnes spojováno hlavně s hokejem. Jarda Jágr samozřejmě na sebe poutá hodně pozornosti. Ale my existujeme již od roku 1990, kdy jsme se jmenovali Laso Kladno. Pak se rozvoj trošku pozastavil, prožívali jsme těžší roky. V roce 2010 jsem se vrátil z Holandska a Pavel Chadim a Michal Hanuš mě přemlouvali, aby v Kladně znovu baseballový klub vznikl, protože jsme měli jenom softbalistky. Tak padlo rozhodnutí: “Jo, tak to zkusíme.” V roce 2010, jsme začínali se šesti dětmi. V té době muži měli dresy černé, ženy byly modré a děti červené, tak jsme se rozhodli sjednotit název klubu, barvy a tak dále a v roce 2014 vznikl klub Miners Kladno. Chtěli jsme mít rytíře, ale Rytíři (Trutnov – pozn.red.) nám to v tu dobu sebrali. Tím pádem jsme řekli, že když nemůžeme být modří, nemůžeme být rytíři, budeme tedy Miners jako horníci. A zelená byla skvělá volba, všude jsme vidět a navíc je slušivá.
Od té doby jsme si dali cíl zašlou slávu kladenského baseballu obnovit. Začali jsme s baseballem a začátky byl krušné. Měli jsme nejprve 20 dětí, poté 40 dětí, 60, 80, ale stále jsme nedokázali jít přes stovku. Pomohly nám nábory ve školách. S touto myšlenkou přišel Tomáš Ovesný, který navrhl abychom dělali ve školách kroužky a uspořádali svou interní ligu Kiwi League, do které zapojujeme jak školní děti, tak i naše hráče. Je to docela pěkná soutěž pro děti od 6 do 10 let. Starší sehrají během zimní sezony 4 turnaje, mladší 2 turnaje. Základ tvoří naši hráči, které doplní cca 30 dětí z různých škol. Snažíme se zvát na hostování i další týmy, třeba pražské Eagles nebo Kotlářku, abychom program trošku obohatili. Je to takové odlehčené, není to jen klasický baseball, ale skáče se přes kozu, podlézá se koza, skáče se přes švédskou bednu a podobně. Děti si rozvíjejí nevědomky svoje atletické dovednosti a celkovou koordinaci.
To vše nám pomohlo k tomu, že aktuálně máme nějakých 185 hráčů do 23 let. S muži by se dalo říct, že jsme přes 200 a se všemi členy, když počítám i trenéry, tak jsme na 250 členech, což si myslím, že je hodně na to, že to děláme 10 let.
MY: 14 let…
PETR: Deset let, když to budu počítat od založení Miners. Jinak rozvoj je od roku 2010, ale jako Miners je to těch 10 let a 14 celkem můžeme počítat novodobou historii klubu.
MY: Říkals, že první rok jsi měl šest dětí. Je ještě někdo z nich teď v Miners?
PETR: Z těch šesti kluků jsou v Miners dva. Ale je tedy pravda, že tzv. „úmrtnost“ (odchod hráčů) je vysoká. Nejvyšší míra odchodů je kolem 15 let. Kluci končí základní školu, jsou na střední, do toho puberta, holky, celý svět jim leží u nohou a baseball někdy prostě pustí k vodě. Většinou to máme tak, že 40 dětí nabereme a 20 jich skončí první rok. Zaplaťpánbůh musím říct, že nám zůstávají ty šikovné, pohybově nadané děti, což je dobré, že nám je hokej nevezme. Jdeme trošku jinou cestou, protože chceme, aby děti hlavně hrály a nemáme tak vysoké příspěvky.
MY: Zmiňuješ hokej. Přece jenom všichni všude slyšíme, že Kladno je hokejové město. Jaké to je ta hokejová konkurence. Co to pro vás znamená? Jak těžké je vybudovat si nějakou pozici v celé té kladenské komunitě, aby viděli, že baseball tam vůbec existuje?
PETR: Jak jsem říkal, je to těžké. Samozřejmě, ty nejšikovnější děti jdou na hokej a na florbal, který je teď hodně populární. Ale myslím si, že my dokážeme konkurovat tím, že baseball je tak hezký a atypický a také všestranný. Navíc se něj musí hodně přemýšlet. Je ale jasné, že svou cílovou skupinu si v kladenské sportovní komunitě postupně získáváme. Město má 70 000 obyvatel a myslím si, že z toho se dá vybírat. Ale stojím si za tím, že hlavní zásluhou je práce našich trenérů, kteří chodí na různé akce města, chodí do škol a ukazují baseball v dobrém světle. Myslím si, že trenéři, které teď máme, tak mají co nabídnout jak dětem, tak rodičům. Miners jsou taková rodinná komunita. Když někdo začne a jde mu to, tak většinou u toho zůstane, protože mu to prostě chybí. Anebo když skončí, pokud na to například nemá herně, tak pak třeba zůstává v klubu jako trenér nebo asistent nebo píše zápis. Také děláme dobrou práci s mladými rozhodčími, které k práci motivujeme a je velká škoda, že do tohoto rozvoje rozhodčích asociace nedává víc peněz. Tam je ještě co opravit a udělat, abychom kluky víc motivovali.
MY: Teď pojďme k tobě, ty jsi působil v cizině i v české extralize. Přinesl sis nějaké z těch zkušeností i do Kladna a když, tak které?
PETR: Já si myslím, že je toho strašně moc. Strašně moc mi dalo Holandsko, jako profesionální liga. Dalo mi hodně, že jsem byl dlouho dobu jako hráč v reprezentaci a strašně moc mi dal Mike Griffin, se kterým jsem byl osm let v nároďáku. Prostě to, co my jsme měli za kouče, ať už Trott Nixon, Corey Lee, ale i další. Jako trenér se musíš chovat k hráčům jako profesionál, aby tě respektovali. Musí v tobě cítit oporu, to je hrozně důležité. A to tihle koučové byli. Já ještě nejsem tak vyspělý kouč, protože emoce pořád mám jako hráč. Je to o tom, alespoň doufám, že až budu trošku starší, tak ty zkušenosti budu moci zužitkovat ještě víc. To mám hlavně od Mikea, tu nutnost zachovat klid a že to co říkám, musí dávat smysl. Když to tobě dává smysl, a ty to přinášíš hráčům, tak většinou s tím hráčem nemáš problém. Když mu to ale vysvětlíš, což ten Mike vždycky dělal, tak já si nepamatuju za osm let, že by se nějaký hráč rozčiloval, že třeba nehraje. I když jsme museli některé kluky vždycky vyřadit a bylo to 50 na 50, že jsme nevěděli, jestli toho, nebo toho. Nakonec ti hráči Mikovi ještě poděkovali za vstřícnost.
Já jsem rád, že jsem mohl být třeba před dvěma lety v PRO5, kde bylo skvělé sbírat zkušenosti. Byl jsem kouč na trojce, na jedničce, pálil jsem groundbally. A to je to, co tě vždycky nakopne, tam získáš ty zkušenosti. Vidíš hráče a chceš to předat těm českým klukům, aby byli stejní jako v ti Americe. Každý má možnost se ukázat, že je dobrý, a to je to, co hráči musí z tebe cítit. Proto jsem strašně rád za to, že jsme s Miners postoupili do První ligy. Máme mladé hráče a necháváme je hrát. Já bych mohl koupit cizince, ale proč? Já jsem proti cizincům v české lize (samozřejmě v dobrém). Prostě chci, aby český baseball byl dobrý. Aby ti naši kluci byli dobří. Aby zase jeli na WBC proti Ohtanimu. Tam mu hodí zase Satoria nebo nějaký jiný český hráč dělníka. A my se tady o tom budeme 10 let bavit. Někdy mi přijde, že extraligové týmy až moc chtějí úspěch, ale nechtějí si budovat tým. Jasně, s Miners jsem v První lize, je to jiný pohled, ale i v extralize starší hráči v pravou chvíli už musí vědět, že je konec a začít předávat zkušenosti těm mladým. Naším úkolem je ty staré hráče si tam nechat co nejdelší dobu i jako trenéry, aby to předávali dál. Což je třeba systém Národního basebalového programu, kde chceme zapojit bývalé hráče. Všechny ty Čechy, Malíky, Sládky, za ty jsem strašně moc rád, že dělají trenéry. To je to, co potřebujeme vrátit zpátky do baseballové komunity. Je těžké být dobrý trenér, když jsi nikdy nehrál. Většinou musíš mít zkušenosti, takže tohle děláme opravdu dobře.
MY: Ty vlastně vedeš Národní baseballový program. Vidíš spoustu talentů v České republice a vlastně můžeš srovnat i s těmi talenty, které máš ve svém týmu. Na koho bychom se měli my jako fanoušci zaměřit? Kdo podle tebe má z tvého týmu největší potenciál?
PETR: Těch talentů je tam víc. Velký potenciál má Aleš Zhao, který by se mohl tento rok ukázat v Extralize. Myslím si, že další hráč je třeba Ondřej Vostatek, který se dostal jako nadhazovač do turnaje v Portoriku a myslím si, že by se tam (v extralize) mohl ukázat. Ale záleží, jak si povedeme jako Miners, protože jsem jasně řekl, že když budeme hrát baráž, tak bych byl rád, aby hrál za nás. Pak tam je Filip Kučera, který by mohl být nadhazovač. Bude to mít těžké po stránce infieldu, kde hraje, a pálky, protože tam jsou samozřejmě kluci, kteří jsou v Americe. Ale na nadhazovacím kopci by se mohl ukázat. Další takový prospekt je určitě Vojtěch Kuklík. Tyto čtyři bych asi nejvíc vyzdvihl. Tam je největší potenciál, že by se mohli dostat jak do nároďáků, tak i do extraligy.
MY: Další dotaz mám k areálu. Vy jako Miners fungujete 10 let, jinak přes 30 let. Zaregistroval jsem, že jste dělali v poslední době nějaké přístavby a podobně. Co máte ještě v plánu v nejbližších letech?
PETR: To je naše největší starost. Aktuální hřiště neodpovídá normám ČBA. Nyní nám město přislíbilo, že v roce 2026 začne stavět areál. Už je vybrán architekt a kreslí plány. Mělo by to být do konce roku udělané (stavební plány) a příští rok by mohl začít realizační proces. Já jsem optimista, takže doufám, že všechno klapne. Ale až tam začnou opravdu jezdit bagry, tak teprve budu říkat, že stavíme. O hřišti sníme od začátku a je pravda, že nikdy za těch skoro 35 let, jsme nebyli takhle blízko. Takže jsme rádi, že máme jedno hřiště při základní škole, které využívají naši mladí hráči od 5 do 9 let. Pro starší jsme získali před deseti lety toto původní fotbalové hřiště Sparta Doly Kladno, které teď opravujeme. Jde vlastně o areál dvou fotbalových hřišť. Když se spojí, tak by tam mohl vyrůst za dva roky baseballový stánek, který by měl mít rozměry 95, 95, 115 metrů a zároveň jedno regulérní hřiště pro mládež 67 metrů. To je náš cíl. Bude to velká výzva, protože všichni se ptají už teď, kde budeme trénovat. Myslím si, že těch 11 kategorií, které máme, bude docela mazec dostat v průběhu výstavby na to jedno školní hřiště a budeme asi muset jeden rok hrát u soupeřů. Ta touha po novém hřišti je ale taková, že budeme rádi u soupeřů hrát, hlavně, když nám to naše hřiště postaví.
MY: Zmiňovali jsme, že děláš NPB, vedeš Kladno. Jak to všechno stíháš?
PETR: Je to těžké. Ale takhle…. Ono je to těžké v jedné věci. Já jsem myslel, že vždycky v zimní sezóně je víc volno, ale nakonec tam mám nejvíc práce. Máme nejvíc přípravných a výběrových kempů. To jsem si ze začátku vůbec neuvědomoval. Přes sezónu jezdím po klubech. A s Kladnem jsem pryč o víkendech. Kdybych neměl tak skvělou manželku, jakou mám, tak by se to asi nedalo skloubit. Rodině to samozřejmě musím pak vrátit ve dnech volna. Není jich moc, ale musím vždycky nějaké najít. Zatím mně to baví, naplňuje. A líbí se mi, že kluci, s kterými jsem hrál, nebo jsem je koučoval, tak se mi teď vrací do NBP programu a je to super.
Ján Jabrocký
Milujeme-baseball.cz